Ing. Vladimír Janata, CSc.
„Nic není nemožné, jen je potřeba věřit a dát tomu všechno.“
„Nic není nemožné, jen je potřeba věřit a dát tomu všechno.“
Vybral jste si motto věrně implikující Vaši pověstnou pracovitost. Opravdu jste se však nesetkal se záměrem stavby, kdy byste si onu nemožnost připustil?
Nevzpomínám si, že bych nějakou práci odmítl. Naučil jsem se zahnat stres a obavy pocitem, že jsem věci dal úplně všechno a mám čisté svědomí. Navenek samozřejmě musí člověk působit suverénně.
Kojál, Krašov, Křešín… Co místo, to stožár o výšce 250 až 350 metrů. Projektovali jste většinu všech stožárů mobilních operátorů v ČR. V čem spočívá Vaše stožárové know-how? Čím jsou tyto stavby z hlediska statiky a dynamiky výjimečné?
Tradici kotvených stožárů založil profesor Wanke na konci 50. let, kdy publikoval teorii nelineárního výpočtu kotvených stožárů a projektoval první vysoké stožáry Kojál a Krašov pro televizní vysílání. Já jsem měl štěstí, že se v době mých začátků v Hutním projektu zřítil stožár Krašov, pokračovatel stožárové tradice Ing. Luděk Spal si mě vzal pod křídla a získal jsem příležitost pracovat na koncepci stožárů další generace. Zároveň mi nabídl doktorské studium a začal mě posílat na pracovní skupinu IASS pro stožáry, kde jsem měl možnost pravidelně sledovat vývoj oboru v celém světě a připravovat normy a předpisy včetně Eurokódů. Díky získaným informacím a zkušenostem jsme projektovali stožáry pro komunikační trasu pro jaderné elektrárny a zúčastnili se s Teslou výstavby a stavebních úprav středovlnných kotvených stožárů v mnoha zemích. Dnes středovlnné stožáry bouráme a na televizních stožárech měníme lana. Na příchod mobilních operátorů jsme tak byli perfektně připraveni a know-how náležitě zúročili. Kotvené stožáry jsou výjimečné svou nelinearitou a jevy aerodynamické nestability, které se u nich mohou vyskytnout. Navíc každá chyba při montáži je zpravidla fatální. Obecně platí, že pravděpodobnost havárie těchto konstrukcí je nejméně 100× vyšší než u ostatních staveb.
Kde jste hledal inspiraci pro použití prostorového vzpínadla na Sazka (O₂) aréně ve Vysočanech? Jak projektové řešení ovlivnilo Vaši další profesní kariéru?
Když mi bylo sděleno, že Sazka (O₂) arénu budu dělat, právě jsem odjížděl lyžovat do Francie. Vzal jsem s sebou odborné časopisy a po večerech přemýšlel o koncepci. Našel jsem japonský Green House, kde se projektant o vzpínadlo ve sportovní hale pokusil. Okamžitě mi došlo, že adaptace vzpínadla na kulový vrchlík Sazky je nadějná cesta. Technologii systémových táhel s válcovaným závitem, možností podpínání hydraulikou a přesného tenzometrického měření sil jsem pak použil takřka ve všech svých následujících návrzích. Použití globálního předpětí v ocelových konstrukcích znamená zpravidla úsporu 25–30 % hmotnosti a ceny oproti standardním řešením a zároveň umožňuje nová koncepční řešení.
A našlo toto Vaše řešení také následovníky v zahraničí?
Krásný zážitek mám například z konference v Číně, kde jsem prezentoval příklady realizovaných předpjatých konstrukcí. Seděl jsem v první řadě, když jeden čínský projektant hned na začátku své přednášky promítl fotografii zastřešení Sazka arény, pod kterou bylo napsáno Sazka aréna, Prague, Hungary. Vyprávěl, že když tuto stavbu viděli, rozhodli se obdobným způsobem řešit návrh olympijského stadionu pro stolní tenis v rámci 29. letních olympijských her v Číně. Když následně představil konstrukční systém stavby čínského stadionu, tak skutečně přesně odpovídal Sazka aréně: radiální příhradové vazníky s předpjatými táhly sbíhající se na centrálním dutém válci. Po prezentaci jsem se přihlásil s připomínkou, že Praha není Hungary, ale Czech Republic. Samozřejmě, že se přednášející hned ptal, kdo jsem a jak to vím. Když jsem mu odpověděl, že jsem autorem návrhu zastřešení, začal se klanět: Tak díky Vám jsme to tady takhle postavili? Bylo příjemné vidět, že Sazka (O₂) aréna je i ve světě poměrně známou stavbou, která se stala inspirací například i pro realizaci olympijského stadionu v Pekingu. A to potěší.
Pomohl jste obnovit velkou část průmyslového dědictví v Ostravě. Nakolik s profesí inženýra-statika souzní i estetická stránka staveb? Co je vlastně inženýrské umění?
Architekt Pleskot, který za přeměnou Dolní oblasti stojí, práci statika respektuje a zároveň mu nechává velký prostor. Například koncept Sazka arény byl použit v Gongu z důvodu redistribuce vnitřních sil ve zvonu plynojemu, která nahradila jinak potřebné masivní zesilování konstrukce. Prostorové vzpínadlo zároveň ozdobilo interiér. Potvrdilo se, že elegantně zvolená koncepce statiky s dotaženými detaily je zároveň vysoce estetická. Inženýrské umění spočívá zejména v moderní a efektivní volbě koncepce a dotažení detailů.
A v čem je výjimečná ocelová konstrukce hangáru na letišti Ostrava-Mošnov?
V Mošnově nás požádal dodavatel stavby o optimalizaci existujícího návrhu. Díky zkušenostem ze Sazka arény jsme nahradili masivní tažené spodní pasy vazníků dvojicí předpjatých táhel M105. Táhla jsme použili i pro zavětrování střešní roviny a stěn hangáru. Tím došlo nejen k úspoře 400 tun oceli, ale také k výraznému zjednodušení detailů a zkrácení montáže tažených spodních pasů. Střešní konstrukci jsme smontovali na zemi včetně velkorozponových panelů střešního pláště a veškeré technologie ve střešním prostoru. Konstrukce byla pak vytažena hydraulikou na lanech do výšky 21 metrů na vrchol sloupů. Způsob montáže přinesl významné úspory za montážní mechanismy a také úspory časové.
Také Vašeho oboru se dotklo zavedení tzv. Eurokódů, tedy evropských norem pro navrhování stavebních konstrukcí. Jste s nimi spokojen? Oceňována je rovněž Vaše norma ČSN 73 2604: Ocelové konstrukce – Kontrola a údržba ocelových konstrukcí pozemních a inženýrských staveb.
Pokrok nelze zastavit. Eurokódy přinesly do praktického navrhování mnoho teoretických poznatků. Na druhou stranu komplikované posudky s množstvím součinitelů trochu zatemňují fyzikální podstatu věci. Já osobně si často dělám jednoduché posudky, abych se ujistil, že je konstrukce dobře navržena. S nostalgií vzpomínám na vynikající poslední českou Chalupovu normu pro navrhování ocelových konstrukci 73 1401.
ČSN 73 2604, kterou financovala Česká asociace ocelových konstrukcí a má pouhých 12 stran, přinesla možnost razantně zvýšit kvalitu předávaných staveb, zejména institutem výchozí prohlídky, a také požadavkem zajistit ochranu konstrukce v průběhu její životnosti systémem kontrol.
Projektoval jste stožáry i na Blízkém východě. Jaká to byla zkušenost a jak jste se domlouval s arabskými dělníky na stavbě?
Na Blízkém východě, a to zejména v Egyptě, jsem strávil služebně mnoho času. Například jako supervizor jsem působil čtyři měsíce na výměně lan s izolátory na čtyřech 200metrových stožárech na největším africkém středovlnném vysílači. Měl jsem k dispozici tým velice šikovných místních montérů. Nejjednodušší tak bylo zdokonalit online svou minimální znalost arabštiny, která je velice jednoduchá k intuitivnímu učení. Divoké příhody a zkušenosti z této stavby z doby, kdy neexistovaly mobilní telefony a počítače, zformovaly mnou vybrané motto, které se pak mnohokrát potvrdilo.
Mohl byste se ohlédnout za uplynulými 30 lety ve stavebnictví? A jak vidíte další vývoj českého stavebnictví, zejména odvětví, jemuž se věnujete?
Možnosti dostupného statického softwaru, grafických platforem a materiálové základny určitě umožnily projektantům přesunout těžiště práce do koncepční fáze a navrhovat nové sofistikovanější koncepty. Na druhou stranu vznikl velký tlak na změny a termíny. 3D programy odstranily náročnou kontrolu geometrie a návazností. 3D koordinace projektové dokumentace jako celku a zejména BIM je ovšem náročná na programové vybavení a vyžaduje zvláštní specializaci. Tužka a papír a 2D grafika podle mého názoru má a bude mít v koncepční fázi stále nezastupitelnou roli.
Čím byste motivoval ke studiu svého oboru mladou generaci?
Nabízíme absolventům zajímavou tvůrčí práci s konkrétním hmatatelným výstupem, která je však zároveň zodpovědná a časově náročná. Musíme hledat cesty, jak tuto práci náležitě odměnit a zviditelnit.
V letech 1978–1990 pracoval v Hutním projektu Praha jako projektant ocelových konstrukcí, zejména průmyslových staveb. Postupně se specializoval na projektování vysokých kotvených stožárů. Navázal tak na tradiční odbornost založenou prof. Josefem Wankem a s jeho pokračovatelem Ing. Luďkem Spalem, CSc. spolupracoval na návrhu televizních kotvených stožárů o výšce 350 m Kojál a Krašov.
Je autorem programu pro nelineární analýzu kotvených stožárů, který se používá dodnes. Zpracoval mnoho projektů a expertiz stožárů a kotvených stožárů v ČR a v zahraničí (Egypt, Sýrie, Jemen, Maroko, Filipíny, Libanon). V zahraničí působil jako supervizor při výstavbě a rekonstrukcích stožárů, např. při výměně lan 4 kotvených stožárů největšího středovlnného vysílače na africkém kontinentu v Abisu, Egypt.
V roce 1990 založil s kolegy projektovou a inženýrskou společnost EXCON. V 90. letech navrhl s kolegy řadu stožárových stavebnic, které byly použity při výstavbě sítí mobilních operátorů, pro TV a FM vysílače a při výstavbě stožárů informačního systému jaderných elektráren. Celkem se postavilo přes 1500 stožárů a 30 stožárů s rozhlednami.
Pro zastřešení Sazka (dnes O₂) arény (2004) ve tvaru kulového vrchlíku navrhl prostorové předpjaté vzpínadlo s použitím hydraulicky předpínaných táhel s tenzometrickým měřením sil. Technologii globálního předpínání ocelových a ocelobetonových konstrukcí za účelem nadvýšení a příznivé redistribuce vnitřních sil pak použil v mnoha projektech, zejména sportovních arén a velkorozponových konstrukcí.
Návrhy ocelových konstrukcí s globálním předpětím mají pozitivní dopad na ekonomiku a zpravidla i architektonický výraz díla. S architektem Josefem Pleskotem spolupracoval na konverzi brownfieldu Dolních Vítkovic v Ostravě. V oblasti dopravních staveb je významná jeho účast na projektu ocelové konstrukce Trojského mostu, několika lávek pro pěší a protihlukových tunelů.
V oblastí normalizace je Ing. Janata autorem překladu Eurokódů a národní přílohy pro kotvené stožáry a komíny a je autorem ČSN 73 2604 pro kontrolu a údržbu ocelových konstrukcí. Na Katedře ocelových konstrukcí ČVUT působil při obhajobách diplomových a doktorských prací a přednáší o předpjatých ocelových konstrukcích. Od roku 1981 je aktivním členem IASS Working Group for Masts and Towers. Svou práci prezentoval na více než 100 konferencích v ČR a v zahraničí a v cca 90 odborných publikacích.