Ing. Zdeněk Koch
„Mezi lidmi je nutno mosty stavět a ne je bourat.“
„Mezi lidmi je nutno mosty stavět a ne je bourat.“
Vybral jste si inspirativní motto. Reagujete tím na svou profesní praxi na Blízkém východě?
Ano, pobyt na Blízkém východě měl na mé celoživotní názory značný vliv. Tím, že jsem byl v úzkém kontaktu hlavně s místními Iráčany a Turky a dodavateli staveb, což byli v roce 1977 Jugoslávci, v letech 1980 až 1983 Indové, Francouzi a Číňané a v Turecku pak zase Turci, Američané, Němci a Rakušané, jsem měl možnost je velmi dobře poznat. Jejich založení i životní filosofii, včetně náboženství od islámu k hinduismu i buddhismu, až k francouzské lehkověrnosti až rozmazlenosti. To všechno ovlivnilo můj vlastní názor na lidi i celý svět. Navíc v Iráku jsem pobýval v době, kdy probíhala válka s Íránem – a v Basře se odehrávaly konflikty kousek od nás. Rok 1989 znamenal začátek války mezi Spojenými státy a Irákem. Tehdy došlo ke skutečnému bourání oněch mostů – v realitě, a nejen mezi lidmi.
Od roku 1977 jste se vlastně celé čtvrtstoletí pohyboval na realizacích mostů v Iráku a Turecku. Jak jste se dostal k prvním stavbám v Hille a Basře? A co způsobilo, že jste v tomto regionu strávil dobrou třetinu své profesní dráhy?
Tak rozhodně mi nepomohly kádrové materiály… Nicméně jsem se v roce 1977 ocitl jako supervizor stavby pěti mostů v oblasti Hilla – Hashiymia. Vlivem zpoždění stavby ze strany dodavatele Industogradny Zagreb musel tehdejší hlavní český zástupce Ing. Zdeněk Průšek, pověřený tehdejší společností Polytechna, z Iráku odejet. A já ho i díky znalosti angličtiny a specializaci na mosty vystřídal. Původně šlo o půlroční misi pod hlavičkou Pragoprojektu. Vzhledem k narůstajícímu počtu velkých mostních staveb v Basře po roce 1980 jsem se do Iráku záhy vrátil – ovšem opět jako substituce jiného experta, který nemohl v požadovaném termínu nastoupit, a mě si irácká strana osobně přímo vyžádala.
V Basře se jednalo o supervizi výstavby tří velkých mostů pod soutokem Eufratu s Tigridem a dalších patnácti menších mostků na trase Basra – Kut. Hlavním dodavatelem byla indická společnost Hindustan Company z Dillí a subdodavatelem ocelové otočné konstrukce na velkých mostech jedna rakouská společnost. V té době vypukla válka s Íránem a do této oblasti se nikomu moc nechtělo. Další velký most, který stavěla francouzská společnost s dělníky z Číny, mi byl přidělen v Midaině, již jsem měl po cestě mezi stávajícími realizacemi. Díky tomu jsem získal služební vůz Toyotu Landcruiser, což mi umožnilo projezdit si důkladně celý jižní Irák.
Na Blízkém východě jste zastával pozici supervizora. Kdo zpracovával projektovou dokumentaci a s jakými podmínkami za strany dodavatelů jste se musel vypořádat? A – s ohledem na složitý vývoj Iráku od poloviny 90. let 20. století – stojí nadále mosty, na nichž jste se podílel?
V Iráku většinu návrhů zpracovávala projektová kancelář v Bagdádu, kterou v té době částečně řídil náš pozdější ředitel Pragoprojektu Ing. Tvrzník. Ten do týmu získal spoustu českých projektantů, takže celý stavební proces na dopravních stavbách, od návrhu až po stavební dozor, byl částečně v českých rukou. I podmínky pro dodavatele jsme tedy spíš určovali my. Naši iráčtí kolegové a dodavatelé nám zajišťovali hlavně ubytování a stravování na stavbě.
Osud mostů v Iráku byl tristní. Když začala válka kvůli Kuvajtu a my byli nuceni Irák opustit, viděli jsme v televizi často v přímém přenosu, jak Američané bombardují jeden most za druhým. Později jsem díky mapám na Googlu zjišťoval, jak ty mosty zase postupně objevují. Domnívám se tudíž, že Američané si během války důkladně připravovali práci pro budoucnost. Dobře věděli, že Irák díky naftě bude mít čím zaplatit…
Hned v roce 1992 jste v Liberci spoluzaložil společnost Brex, která se specializovala hlavně na rekonstrukce a sanace mostů a dalších dopravních staveb po celé republice. Proč tvořily novostavby menší část? Například most přes Berounku v Dobřichovicích získal mimořádné ocenění poroty Stavby roku 1997…
Firmu Brex jsme vlastně založili kvůli jednomu mostu v Jizerských horách, který jsme jako firma Valbek vyprojektovali. Protože jeho cena byla mizerné dva miliony korun, žádná z tehdejších stavebních firem o zakázku neměla zájem. Proto vznikla nová firma Stavby Mostů – BRidge EXecution, jejímž základem byla jedna míchačka z mé chalupy… Na novostavby větších mostů jsme tehdy neměli potřebné vybavení, proto jsme se ze začátku specializovali na menší mosty a sanace větších, k nimž jsme se dokázali dostat i s jednodušší technikou. Most přes Berounku v Dobřichovicích jsme vyhráli ve spolupráci s většími firmami, které byly dodavateli ocelové části nosné konstrukce.
Ač Pražák, jste celoživotně spojen s Libercem. Neměl jste nutkání vstoupit mezi pedagogy místní Technické univerzity? I s ohledem na Vaši aktivitu v místní pobočce ČKAIT…
Ano, v Pecce u Nové Paky, kam jsem jezdil na prázdniny k dědovi a babičce a později jsme si tam postavili chatu, jsem na koupališti poznal holku z Liberce. A tím jsem vlastně tomuto městu propadl. Navíc v Praze se dá trochu lyžovat jen v Motole, zatímco Liberec má k dispozici celé Jizerské hory. Když se proto v roce 1968 naskytla příležitost, dlouho jsem neváhal a odstěhoval se z Prahy do Liberce. Na pedagogickou dráhu jsem nikdy nepomyslel snad i proto, že má celoživotní praxe v oboru Mosty byla opravdu značně košatá a pestrá. Navíc má manželka je učitelka a dva pedagogové v rodině? To bych našim dětem nemohl udělat…
Mohl byste se ohlédnout za uplynulými 30 lety ve stavebnictví? Případně nastínit, jak vidíte jeho další vývoj, zejména pak Vašeho odvětví. Třeba i s ohledem na inspiraci pro mladé studenty technických oborů…
Myslím, že naše stavebnictví bylo vždy na velice dobré úrovni. Žel bohu vývoj stavebnictví a jeho produktivita jsou dost ovlivněny politickou situací. A ta v poslední době není zvlášť příznivá. Obor je to však stále velmi zajímavý. Nikdy jsem nelitoval, že jsem se na stavbařinu dal. A mohu konstatovat, že jsem se celý život nenudil. Takže pokud toto může být pro mladé lidi motivace, tak do toho!
Prvních 25 let praxe strávil ve společnosti Pragoprojekt – nejprve v Praze a mezi lety 1968 až 1989 v Liberci. Souběžně od roku 1977 do roku 1990 působil jako supervizor na stavbách mostů v Iráku a poté, již na počátku nového tisíciletí, v Turecku. Pracoval ve společnosti Valbek Liberec a významné stavby realizoval od roku 1993 do roku 2013 ve společnosti Brex.