Jihočeský kraj – Březí u Týna nad Vltavou 71, Temelín
Jadernou elektrárnu Temelín, jednu ze dvou českých jaderných elektráren, lze považovat za doposud nejrozsáhlejší a technicky nejnáročnější stavbu realizovanou českými firmami. Při výstavbě dvou bloků elektrárny z železobetonových masivních konstrukcí, montáži kontejnmentu a chladicích věží i zakládání stavby musely být aplikovány zcela nové technologie. Od uvedení do provozu v roce 2000 se elektrárna stala s instalovaným elektrickým výkonem 2000 MW největším energetickým zdrojem v České republice.
Jaderná elektrárna Temelín (ETE) se nachází na ploše 123 ha přibližně 24 km od Českých Budějovic a 5 km od Týna nad Vltavou. Elektřinu vyrábí ve dvou blocích s tlakovodními reaktory VVER 1000 typu V 320. Za dvacet let provozu vyrobila přes 278 miliónů MWh elektřiny, která by stačila celé České republice na skoro pět let a ušetřila přes 200 miliónů tun CO₂.
Záměr vybudovat Jadernou elektrárnu Temelín byl vydán v únoru 1979, v roce 1980 bylo schváleno staveniště pro původně čtyři bloky. V roce 1985 vznikl projekt na reaktorovnu, budovu aktivních a pomocných provozů a budovu dieselgenerátorových stanic.
Vlastní stavba provozních objektů byla zahájena v únoru 1987. V březnu 1993 Vláda ČR rozhodla o dokončení dvou bloků.
„Stavba elektrárny je jedinečná ze strategického, technického i hospodářského pohledu, navíc je ekologickým přínosem. Díky výstavbě tohoto významného energetického zdroje se podařilo vyřešit nedostatek elektrické energie a odstavit bloky uhelných elektráren v severních Čechách. Zejména železobetonové masivní konstrukce předepnuté na 10 MN, ocelové hermetické vystýlky, unikátní montáže ocelových konstrukcí kontejnmentu o mimořádných hmotnostech či základová rámová konstrukce turbosoustrojí uložená na systému pružinových izolátorů chvění a viskózních tlumičích vyžadovaly zcela nové přístupy v přípravě a realizaci. Pro mnoho firem, které se stavby zúčastnily, to byla jedna z nejvýznamnějších etap jejich novodobé historie.“
Dne 21. prosince 2000 byl první blok připojen k přenosové soustavě a vyrobil elektřinu. Druhý blok byl připojen k rozvodné síti o dva roky později. Aktuálně běží příprava stavby dalších dvou bloků a v březnu 2022 ČEZ v areálu elektrárny vyčlenil prostor pro výstavbu prvního malého modulárního reaktoru v Česku.
V kontejnmentu, železobetonové ochranné obálce jaderného reaktoru, jsou umístěny nejdůležitější části jaderné elektrárny. Reaktor, celý primární okruh a další bezpečnostní a pomocná zařízení chrání kontejnment před následky případné havárie či jinými negativními vlivy. Průměr kontejnmentu je 45 m, výška válcové části 38 m a tloušťka stěn z předpjatého betonu 1,2 m. Předepnutí je provedeno pomocí více než stovky ocelových lan. Uvnitř kontejnmentu jsou umístěny také bazény, v nichž se po dobu až deseti let uskladňuje použité jaderné palivo.
Odběr technologické vody pro systém chlazení, jehož součástí jsou rovněž čtyři více než 150 m vysoké chladicí věže, zajišťuje vodní dílo Hněvkovice na Vltavě, které bylo součástí výstavby elektrárny.
V reaktoru jaderné elektrárny se pomocí neutronů štěpí jádra uranu a při tom se uvolňuje energie. Při zásahu jádra uranu 235 neutronem se jádro rozpadne na dvě nebo více částí. Odštěpky se vzájemně odpuzují a vzdalují se velkou rychlostí. Při jejich zabrzdění v prostředí se pohybová energie mění na energii tepelnou. Ke snížení rychlosti se využívá moderátor, jímž je u reaktoru VVER chemicky upravená demineralizovaná voda (chladivo). Při štěpení jader vzniká ionizující záření, které je absorbováno v palivu, v chladivu, v konstrukčních materiálech primárního okruhu a ve stínění.
„Jaderná elektrárna v Temelíně je naprosto bezpečná. Mimo jiné i proto, že bezpečnostní systémy jsou řešeny 3 × 100 % a chladicí vody jsou odebírány z přehrady Hněvkovice, v níž je dostatek vody.“
Budova reaktoru ETE o rozměrech 66 × 66 m se skládá z hermetického prostoru tvořeného ochrannou obálkou – kontejnmentem – a vnitřních konstrukcí lokalizace havárie. Kontejnment tvoří válec a kulový vrchlík. Stěny válce jsou silné 1,2 m, konstrukce kopule je pouze o deset centimetrů slabší. Vnitřní průměr kontejnmentu je 45 m, jeho výška činí 38 m. Vnitřní povrch kontejnmentu je pokryt 8 mm silnou vrstvou nerezové oceli, která hermeticky uzavírá vnitřní prostor, a tak brání úniku radionuklidů do okolí. Trvalé udržování podtlaku uvnitř kontejnmentu umožňuje v případě malých úniků radioaktivity její odfiltrování a kontrolované odvedení nízkoaktivního zbytku do ventilačního komína. Kontejnment také zajišťuje ochranu zařízení, která jsou umístěna uvnitř, a to proti vnějším vlivům (pád letadla, tlaková vlna od výbuchu, vliv třetích osob, vichřice, extrémní teploty, extrémní srážky). Bazén použitého paliva je umístěn vedle reaktorové šachty uvnitř kontejnmentu, takže výměna paliva probíhá v uzavřeném prostoru kontejnmentu. Dále se reaktor skládá z nehermetické části složené ze základové části, obestavby a ventilačního komína. Každý ze dvou tepelných reaktorů má tepelný výkon 3120 MW a elektrický výkon připojeného turboalternátoru je 1125 MW. V reaktoru je 92 tun paliva – oxidu uraničitého (UO₂) s průměrně 4,25 % obohaceného uranu 235.
K reaktoru jsou připojeny čtyři parogenerátory, každý o výkonu 1470 tun páry za hodinu. Voda přicházející do parogenerátoru má teplotu 320 °C, v parogenerátoru pak předává teplo vodě sekundárního okruhu, ze které vyrábí sytou páru určenou už pro pohon turbíny a s ní spojeného elektrického generátoru. V turbogenerátoru se pak tepelná energie páry převádí na mechanickou energii pohybu turbíny a ta následně na energii elektrickou.
Pro případ ztráty hlavního i rezervního elektrického napájení vlastní spotřeby elektrárny je elektrárna vybavena nouzovými zdroji elektrické energie. Tyto zdroje jsou schopny elektricky napájet systémy, které jsou důležité z hlediska jaderné bezpečnosti. Každý výrobní blok má proto tři dieselgenerátory, umístěné ve dvou nezávislých stavebních objektech.
Budova je tvořena třemi objekty, které plní společné funkce pro oba výrobní bloky. První objekt je určen ke skladování čerstvého paliva a jsou v něm umístěny i speciální dílny sloužící k opravám technologického zařízení primární části ETE. Ve druhém objektu se nalézají šatny a sprchy pro personál. Jsou v něm také situovány radiochemické laboratoře a dozorna radiační kontroly. Třetí objekt obsahuje technologické systémy na speciální čištění radioaktivních vod, systémy na zpracování a úpravu kapalných a pevných radioaktivních odpadů.
Dále v areálu najdeme mezistrojovnu, která pomocí turbonapájecích čerpadel zabezpečuje napájení parogenerátorů vodou, a také strojovnu s turbogenerátorem 1125 MW.
Elektrárna má čtyři chladicí věže typu Iterson, jejichž výška je 154,8 m a průměr u paty 130,7 m. Povrch vnější stěny činí 44 000 m², tloušťka pláště tahového komína je 0,9–0,18 m. Voda se přivádí do zásobních vodojemů na elektrárně. Odtud je část vody odváděna do chemické úpravny vody, do demineralizační linky, kde z ní vzniká demivoda, která se používá v primárním a sekundárním okruhu. Druhá část je odváděna do úpravny chladicí vody a potom do chladicích systémů elektrárny. Systém s nucenou cirkulací vody, která je zajišťována pomocí čerpadel (terciální chladicí okruh), funguje mezi kondenzátory a chladicími věžemi. Voda potřebná k chlazení se odebírá z vltavské nádrže Hněvkovice a zpětně se vypouští do Vltavy v prostoru nádrže Kořensko. Soustava těchto dvou vodních děl se budovala současně s elektrárnou. Elektrárna za plného provozu spotřebovává přibližně 2–3 m³/s.
„Elektrárna má čtyři chladicí věže, jejichž výška je 154,8 m. Na chladicích věžích jsme s prof. Ing. Ondřejem Fischerem, DrSc. a Ing. Jiřím Náprstkem, CSc. pracovali od 70. let. Naše snažení směrovalo vedle teoretických výpočtů k přesnějšímu vyjádření zatížení fluktuační složkou větru. K tomu nám zpočátku sloužily deskové snímače, nainstalované například na chladicí věži v Počáplech. Asi v roce 1985 inicioval Ing. Milan David, CSc. rozsáhlý experiment na chladicí věži Temelín. O ní bylo známo, že má počáteční tvarové imperfekce. My jsme se snažili stanovit její citlivost na otřesy a provést modální analýzu. Po návratu do ÚTAM v roce 1990 jsem pokračoval v modální analýze na modelu temelínské věže i se zjištěnými nepřesnostmi na skutečné věži. Cílem bylo srovnání chování modelu a skutečné konstrukce.“
Zdroj: ČEZ