Ing. Václav Jandáček
„Pevně a stabilně. Pokud je konstrukce řešena s rozvahou a znalostí materiálu, je většinou i krásná.“
„Pevně a stabilně. Pokud je konstrukce řešena s rozvahou a znalostí materiálu, je většinou i krásná.“
Mohl byste rozvinout Vaše profesní motto?
Motto, které jsem zvolil, je jednoduché. Myslím ale, že vystihuje to, co má stavební dílo přinést – z hlediska konstrukce pevnost a stabilitu a díky vhodné konstrukci i určitý druh krásy, která nemusí být ohromující, ale měla by být nadčasová.
Máte nezměrný rozsah profesních aktivit: od jezů přes historické stavby až například po kolotoč u Národního technického muzea na Letné. Jak dokážete zvládnout tak široký záběr?
Zmíněný rozsah stavebních typů a úprav nosných konstrukcí památek je výsledkem zájmu o dějiny stavitelství a historické konstrukce. Vždy mne zajímal vývoj konstrukce a jeho směry. Má to i praktický význam ve vlastním konstruování, protože znalost starších konstrukcí vede k úspěchu při jejich obnově. Na druhé straně technika chrání člověka proti mylné představě, že něco právě objevil.
Je o Vás známo, že máte i velkou sbírku stavebně-technických předmětů.
Naše firemní sbírka je spíše dílem náhody. Objevují se v ní části konstrukcí a materiálů snesených z bouraných staveb nebo nalezených v sutinách. Dnes ji doplňuje i řada drobných staveb. Vše je umístěné v areálu pražské usedlosti Knesilovka, kde byl zřízen náš rodinný svěřenský fond. Snažíme se areál založený v roce 1724 stabilizovat nejen stavebně, ale i restaurováním umělecké výzdoby.
Při povodních v roce 2002 jste v pražské Invalidovně zachránil kolekci historických modelů Národního technického muzea. Jak se Vám to podařilo?
Sbírku modelů jsem částečně znal od dětství. Tehdy její část „jezy a vodní stavby“ byla umístěna v galeriích hlavní budovy muzea na Letné a pak přestěhována do Invalidovny. Prostě jsme se snažili zachránit modely, které přežily. Postupně jsme je dopravili do domu v Břevnovské ulici, zřídili pro ně přípravky pro manipulaci a pro základní sanaci. Nebyla to jen moje práce, ale také zásluha mého syna a dobrovolných pracovníků a řemeslníků, kteří se na obnově podíleli.
Jak se vám podařilo prosadit výstavbu pavilonu goril v pražské zoo z betonu, a nikoliv z cihel…?
Hlavním argumentem byla znalost skutečnosti, že se jedná o záplavové území. Tomu byla přizpůsobena i evakuace budovy. Změna konstrukce kombinované, tedy cihly a betonu, na betonovou se ukázala jako správná. Hrubá stavba budovy přežila zatížení jak vodním tlakem na střechách při poklesu vody, tak i tlakem vzduchu v kapsách pod stropy, kde v rámci zjednodušení došlo při stavbě k vypuštění odlehčovacích otvorů pro únik stlačeného vzduchu. Rovněž očištění betonové konstrukce od náplavy kalů bylo poměrně snadné.
Jak se za poslední tři desítky let změnily a mění požadavky na budovy?
Samozřejmě značně, ale to je přirozené. Když porovnáváme budovy ze začátku 20. století s budovami ze 30. let, byl tehdy možná rozdíl i větší. Většinou se jedná o požadavky na tepelné vlastnosti budov či požadavky na akustické vlastnosti konstrukcí. Také nároky na kvalitu povrchů a vybavení staveb jsou vyšší. U výrobních budov a konstrukcí pro strojní zařízení jsou požadavky mnohdy ještě větší. Kvalita konstrukcí a prostředí v nových průmyslových podnicích je za posledních třicet let skutečně nesrovnatelná s tím, co existovalo na sklonku 20. století. Tomu všemu se musí přizpůsobit i nosné konstrukce a materiály pro ně.
Jste jednou z mála autorizovaných osob, jež je zároveň členem Klubu Za starou Prahu. Co bylo Vaší motivací pro vstup?
Členem Klubu jsem od 80. let, důvodem byl zájem o historické stavby a rovněž o dějiny Prahy. Dost dlouho jsem byl spíše pozorovatelem činnosti Klubu, kolem roku 1989 jsem se snažil o podporu ochrany budov, které přešly do soukromých rukou. Výsledek nebyl nikterak valný, ale nakonec se našla řada majitelů, kteří pochopili, že při zachování hmotné podstaty budov budou mít k dispozici něco, co již nejde vytvořit. Tak vznikla malá skupina majitelů, kteří se vraceli tu pro radu, tu pro nějaké projektové práce na restaurování starých staveb. Pro Klub jsem začal intenzivněji pracovat v době povodní v roce 2002. Stal jsem se členem Domácí rady a realizoval jsem přestavbu přízemí Juditiny věže, kde je dnes knihkupectví Klubu a přednášková místnost. Tato spolupráce mi přinesla další zkušenosti s materiály a historickým prostředím. V zásadě je při restaurování různých památek, od technických staveb po sakrální objekty, uplatňuji dodnes.
Mohl byste se ohlédnout za uplynulými 30 lety ve Vašem oboru?
Posledních třicet let hodnotím kladně, a to i přes různé problémy a neúspěchy. Když jsem začal pracovat na vlastní vrub, byl jsem na prahu středního věku, což možná bylo nevýhodou. Ale určitá svoboda, která s tím byla spojená, převážila nad pocity nejistoty, jež jsem samozřejmě měl v obdobích, kdy bylo zakázek méně. Bez podpory rodiny bych to zvládal hůře. Nových úkolů bylo dost, samostatná činnost byla navíc spojena se stavební obnovou zdevastovaných rodinných nemovitostí, s čímž jsem tehdy neměl žádné vlastní zkušenosti.
A budoucnost?
Předpoklad vývoje je vždy věc obtížná, nicméně mám dojem, že v technické práci se vždy bude uplatňovat tvořivý přístup. Vize, že vše bude připraveno předem a návrh bude jen jakási skládanka z prefabrikovaných myšlenek nebo práce nějakých robotů, se mi nejeví jako reálná.
Jak byste motivoval ke studiu stavebních či technických oborů mladou generaci?
To je pro mne dost problematická otázka. Vždy jsem se snažil propagovat práci inženýra, tuto práci vykonával už můj otec a dědeček měl rovněž velký zájem o techniku a její novinky. Od práce kvalitního fotografa se dostal ke kinematografii, kde je pokládán za jednoho ze zakladatelů organizace tohoto oboru u nás. Určité podceňování technického vzdělání a práce techniků jsem cítil z různých historických pramenů od 19. století. Je s podivem, že v zemích, které byly nejprůmyslovější oblastí bývalého mocnářství a které se výsledky práce techniků chlubily, nebylo společenské postavení praktikujících inženýrů nijak záviděníhodné. Od poměrů sociálních po poměry hmotného zajištění nestála většina techniků na vyšších stupních společnosti. Situaci pak ještě zhoršily válečné poměry a poválečný marasmus marxistického pokusu. Mám dojem, že ani těch třicet let situaci příliš nenapravilo, což může být i naší chybou. Pak je motivování k práci, která je dosti náročná na znalosti a přípravu a znamená velkou míru odpovědnosti, těžký úkol. Ze zkušeností posledních let mám dojem, že tento úkol čeká na naše nástupce v oboru. Jsem zvědav, jak budou úspěšní.
Po studiu nastoupil jako projektant do Keramoprojektu Praha, následovaly Pozemní stavby Ústí nad Labem a Kovoprojekta Praha. Od roku 1991 je samostatně činný v oboru Statika stavebních konstrukcí. Podílel se – a nadále se podílí – na stavbách v ČR, Makedonii, Rumunsku a Itálii. V posledních letech se zabývá ověřováním materiálových principů a postupů na historických budovách v oblasti pražského Břevnova. Je členem několika odborných společností včetně Klubu Za starou Prahu, pravidelně publikuje v odborném a popularizačním tisku. Je odborným poradcem Magistrátu hl. města Prahy. V kanceláři má vlastní archiv a historickou knihovnu a udržuje vzorník a sbírku historických materiálů. Procesy restaurování jsou ověřovány na skupině budov usedlosti Kneislovka, která byla založena v roce 1724.