Ing. Jiří Petlach
„Tajemství úspěchu není dělat to, co se nám momentálně líbí, ale nalézt zalíbení a životní naplnění v tom, co děláme.“
„Tajemství úspěchu není dělat to, co se nám momentálně líbí, ale nalézt zalíbení a životní naplnění v tom, co děláme.“
Mohl byste ve vztahu k Vaší specializaci rozvést vybraný citát T. A. Edisona?
Citát platí obecně pro všechna odvětví lidské činnosti. Pokud člověk chce něčeho v životě dosáhnout, a většinou je to životní úspěch měřený buď v uznání, nebo spíše penězi, musí se svému oboru věnovat naplno. Mezi profesemi nebo i v profesi samotné nesmí kličkovat. Jenom tak lze dosáhnout zkušeností, které se poté vrátí. Čím dříve si toto člověk uvědomí, tím dříve se mu životní cíl splní. Nemyslím si, že české úsloví, že mladý člověk má jít do světa na zkušenou, aby zkusil několik oborů, než se rozhodne pro ten konečný, úplně platí. Češi mají ještě jedno přísloví, které obecně platí: Devatero řemesel, desátá bída.
V portfoliu Vaší společnosti lze nalézt novostavby i obnovu historických staveb. Podle čeho si zakázky vybíráte?
Nemám pocit, že si stavby, které navrhuji, vybírám. Spíše si vybírají ony mě. A pak: stavby jsou různé, ať už dobou vzniku, účelem, nebo architekturou, ale fyzikální zákony jsou jen jedny.
Pokud mám možnost se prezentovat před mladými lidmi, adepty na projektování a navrhování systémů techniky prostředí, říkám jim, že nemohu rozumět současnosti a předjímat budoucnost, když neznám a nechápu minulost. Ačkoliv se každý mladý člověk zpočátku považuje za tvůrce historie a hybnou páku lidstva, když dospěje, pochopí, že tomu tak není. Naši předci, průkopníci oboru, byli minimálně tak technicky fundovaní jako my, po teoretické stránce možná ještě více. Jen měli omezené technické možnosti, jak své myšlenky realizovat. Proto pro mě je každé setkání s historickou stavbou ze začátku rébusem. Přemýšlím o tom, proč systém vytápění či větrání je navržen právě takto, posléze se mi technická mozaika začíná skládat a systém dává smysl. Každá historická stavba je pro mě škola, která mě obohacuje. A tyto nabyté zkušenosti můžu posléze uplatnit i u moderních staveb.
Snad ještě jedna poznámka: z hlediska památkové péče se stát vůči technickým řešením v památkově chráněných domech nebo stavbách z nedávné minulosti chová jako by nebyly. Chráníme jakoukoli kličku či mřížku, ale technická řešení větrání, vytápění či chlazení nechává památková péče bez mrknutí oka beze zbytku zničit. Chápu, že historické stavby, pokud mají přežít, musí svým technickým vybavením a dosažením vnitřního klimatu odpovídat dnešním požadavkům. Avšak v současné době máme dostatek prostředků, jak technickou myšlenku zachránit a předat následujícím generacím – fotografie, zaměření a popsání funkce, oskenování… A poté přehledná archivace.
Jaký trend pozorujete zejména v oblasti vytápění, kdy klasické zdroje nahrazují alternativní systémy? Jsou jistě rozdíly mezi rodinnými domy a většími celky nebo stavebními památkami…
Pokud se opět podívám do minulosti, za posledních zhruba 200 let tu stále probíhal boj o hledání zdrojů energií a způsobů zajištění tepla. Totéž platí i pro větrání a vytápění. Většinou to byl kompromis mezi dostupností příslušného paliva či energie, jeho cenou, lidskou leností a potřebou komfortu, který lze opět vyčíslit v penězích.
Ze začátku se používalo dřevo nebo sláma, potom černé uhlí, hnědé uhlí, svítiplyn a jako vedlejší produkt koks, později elektrická energie, lehký topný olej či jakékoli produkty ropy a nakonec zemní plyn. Každé nové palivo se snažilo zlepšit užitnou hodnotu toho předešlého a pracovat se stávajícími parametry teplonosného média. Určující teplota pro centrální vytápění byla teplota nízkotlaké páry v polovině 19. století, kdy se muselo při dopravě tepla spoléhat na vysoké teploty přívodního média pro samotížné systémy, protože nebyla k dispozici čerpadla s elektromotory.
V případě, že byla provedena náhrada jednoho paliva za druhé, byla maximální snaha o ponechání rozvodů tepla a koncových prvků vytápění. Z velkých topných spádů topného média a vysokého rozdílu středních hodnot mezi vnitřním prostředím a teplotou topného média vycházely poměrně malé otopné plochy a malé dimenze rozvodů tepla. Toto však dnešní doba poněkud mění. Jednak z důvodu velmi dobře zateplených budov, jednak vzhledem k používání tepelných čerpadel. Používáme rovněž vysoce účinné systémy zpětného získávání tepla při větrání budov, u kterých je nutno médium pro dohřev přiváděného vzduchu ekvitermně regulovat. I když je snaha o používání vysokoteplotních tepelných čerpadel, která mohou být použita ve stávajících rozvodech tepla včetně otopných těles, cena ani tepelná účinnost zatím tomuto směru nepřejí.
Úspory jsou jedním z klíčových termínů a požadavků současnosti. S jakými nedostatky se u technického zařízení budov setkáváte nejčastěji? A jaká doporučení byste dal stavebníkům – v případě novostaveb i stavebních úprav?
Největším nepřítelem investorů staveb z hlediska následných provozních nákladů, zvláště vzhledem ke spotřebě energií, je jejich nedůslednost při realizaci staveb a následném provozu. Většina stavebníků spojuje spotřebu energií především s potřebami na vytápění. Proto i pod tíhou informací, kterých se jim dostává, nelitují prostředků na dokonalé zateplení a zatěsnění svého objektu.
Ale v současné době spotřeba energie není dána potřebou vytápění, ale způsobem, jak objekty využíváme a používáme. Jsou to sice náklady za špičkové krátkodobé odběry, ale zato značné – teplá voda na mytí, sprchování, používání myček, praček, způsob přípravy jídla, chladničky, mrazáky… V současné době se mediální rady, jak ušetřit, omezují nejčastěji na snižování vnitřní teploty v bytech o 1–2 ˚C, což je na úrovni Rakouska-Uherska.
Nyní, když jsou budovy zatepleny na nejvyšší možnou míru, je potřeba tepla pro vytápění s ohledem na značné tepelné zisky a plíživé oteplování planety v domácnostech naprosto minoritní. Dominantním faktorem účtů za energie je způsob, jakým budovu využíváme. Proto je nutné již od počátku realizace stavby zaměřit se nejen na krásu a zateplení budovy, ale především na výběr technologií, které jsou sice investičně náročnější, avšak mají potenciál nízké spotřeby energií.
Domnívám se, že do budoucna bude trend průběžně sledovat spotřebu energií na podružných měřeních podle typu spotřebičů a nespoléhat se na konečný účet od distributora energie. Právě tyto průběžné informace o spotřebě energií podle typu spotřebičů umožní uživatelům bytů a domů analyzovat vlastní chování a přizpůsobit jej, pokud budou chtít, minimalizaci plateb za energii.
Mohl byste se ohlédnout za uplynulými 30 lety ve stavebnictví ve vašem oboru, případně naznačit, jaký očekáváte možný vývoj českého stavebnictví – třeba právě směrem k technickému zařízení budov, které začíná být stále významnější jak z hlediska objemu a složitosti stavebních prací, tak vzhledem k rozpočtu staveb?
Pokud se ohlédneme za minulými třemi dekádami, domnívám se, že se dosáhlo značného pokroku a že se v této době podařilo dohnat technický a technologický propad oboru vzniklý po 2. světové válce. Je asi zbytečné vyjmenovávat všechny obory, ale v našich profesích se jedná především o vliv nových materiálů, řízení systémů, dostupnost celé škály výrobků, tlak na úspory energií, zpětné získávání energie a podobně.
Za asi nejdůležitější krok ve stavebnictví jako celku – zatím jen v rámci zpracování projektové dokumentace – považuji zavádění metody BIM, která umožní v dalších krocích i přehledné oceňování, optimální realizaci staveb a následné provozování. Podrobnost zpracování modelu umožní i přesné stanovení rozsahu prací a dodávek a tím i stanovení přesné ceny. Myslím si, že to je dobrý krok vpřed do dalšího vývoje stavebnictví.
Další období v rámci vytápění, chlazení a větrání bude výrazně ovlivňováno tlakem na snížení energetické náročnosti budov, tedy provozu technologií, který bude motivován vysokou cenou takzvaných zelených energií. Právě masivní a politicky vedené zelené „šílenství“ může mít na stávající či nové stavby devastující účinek – jak ekonomický, provozní, bezpečnostní, tak i umělecko-architektonický, přičemž evropský přínos pro záchranu planety bude titěrný. Osobně dávám při diskuzích o dopadu elektromobility na stavby následující případ: V době konjunktury automobilismu po 1. světové válce byly nově budované hromadné garáže pro osobní vozy vybaveny čerpacími stanicemi na benzín. Při jejich provozování však naši předci zjistili, že mohou nastat problémy při doplňování nádrží, k provozu je nutný kvalifikovaný personál a mít benzín v podzemí je příliš nebezpečné. I s ohledem na to, že za 2. světové války podzemní garáže sloužily jako kryty civilní ochrany, byly čerpací stanice z těchto prostor vymístěny. Tiše, bez fanfár.
Předpokládám, že totéž se bude dít i s nabíjením elektroaut. Jednak nabíjení v podzemí bude nebezpečné a jednak přívod elektrické energie v potřebné kvantitě pro rychlé nabíjení aut bude v centru měst nerealizovatelný. Proto se domnívám, že nabíjení elektromobilů bude provedeno stejně jako u standardních čerpacích stanic pohonných hmot, to jest ve venkovním prostředí mimo obytné objekty s napojením z VN sítě v řádech příkonu MW. Nicméně stavebně zasažené objekty přizpůsobené stávajícím normám pro nabíjení elektromobilů v podzemí tu zůstanou jako němý svědek naší krátkozrakosti.
Ještě pár slov o vodíku jako palivu budoucnosti. Domnívám se, že vodík bude dobrou alternativou hospodaření s energiemi pro rodinné domy. Je však nutné splnit následující podmínky: Nebrat vodík jako palivo, ale jako zásobu zelené energie a energonositele. Dále umět využít přebytek elektrické energie z fotovoltaických článků v letním období. A konečně při provozu mít možnost využívat nízkoteplotní teplo a elektrickou energii současně.
Při energetické bilanci je nutno si uvědomit základní energetické toky: při výrobě 1 kg vodíku potřebuji cca 60 kWh elektrické energie a cca 20 litrů destilované vody pro elektrolýzu. Při změně vodíku na vodu je generováno cca 25 kWh elektrické energie a cca 25 kW tepla s teplotou cca 60 ˚C. Za předpokladu, že v létě při intenzivním slunečním svitu budu vyrábět vodík, který pak v zimním období budu využívat jako zdroj elektrické energie a tepla pro vytápění, se využití vodíku jeví jako energeticky správná cesta.
Jak byste motivoval ke studiu stavebních či technických oborů mladou generaci? Právě Váš obor s ohledem na konjunkturu absolventy potřebuje soustavně…
Nedostatek mladých lidí v našem oboru, ale i obecně ve stavebnictví, v průmyslu a koneckonců i v řemeslech a zaměstnáních s manuální činností, je celkově dán posunem společnosti v oblasti ekonomických potřeb a vztahů. Počet osob, které mají cit pro fyziku či matematiku, je většinou konstantní. A právě z této skupiny lidí nemalý potenciál vysály informační technologie. Další úbytek potenciálních projektantů či stavbyvedoucích realizací způsobil nedostatek motivace se v tomto oboru realizovat. To má několik příčin: Malá motivace již od základního vzdělání, neboť zde se již formuje vztah dětí k nějakému oboru, činnosti. Technika v základním vzdělání takřka neexistuje. Takže pokud dítě nedostane základní technické informace umožňující jeho nasměrování k technice v rodině, vnímá techniku jako něco imaginárního, co nesouvisí s jeho životem.
Odrazuje také relativně dlouhá a náročná doba studia, která se v některých případech především opírá o nudnou teorii. Chybí zájem společnosti a sdělovacích prostředků o náš obor, protože aby se technické obory dostaly do hledáčku mladých, nelze se opírat pouze o pár zajímavých pořadů vysílaných o půlnoci. Je potřeba, a zvláště nyní, dostat se do hlavních pořadů jak zpravodajských, tak i diskuzních, aby také mladí dostali vzor normálního člověka a nikoli pouze jakéhosi imaginárního „počítače, který navrhuje vytápění, chlazení a větrání budov“. Nyní se této funkce zhostili samozvaní odborníci z řad redaktorů a podle toho tyto informace vypadají.
Dalším popularizujícím prvkem k motivaci mladých lidí pro technické obory je viditelné celospolečenské ocenění. Ani si nevzpomínám, kdy byl nějaký význačný technik, nemyslím jen ve stavebnictví, ale celkově v technických oborech, oceněn prezidentem. To jsou jen zasloužilí vojáci, vysloužilí politici, občas architekt, kamarádi prezidenta, občas lékař, značné zastoupení kulturních pracovníků.
Poslední a nejdůležitější je finanční ocenění v prvotních fázích profesního života. Uvedu konkrétní zkušenosti ze své firmy: pokud přijde nový uchazeč, o kterém vím jen to, co říká jeho vlastní CV, nabídnu mu 33–35 tisíc Kč hrubého. To je zhruba stejně, kolik dostane plnoletý mladík ucházející se o místo v supermarketu nebo ve skladu. A na této částce většinou jako řádný pracovník zůstává celou dobu. Je to tím, že náklady na vytvoření nového pracovního místa a zaškolení pracovníka jsou nízké a zaučení krátké, takže prvotní a následné náklady jsou srovnatelné.
U nás jako malé projektové firmy je tomu naopak. Zapracování nového pracovníka přináší značné náklady, zvláště pokud uchazeč přichází přímo ze školy. Po zapracování, vzájemném poznání a zapadnutí do kolektivu přidávám tomuto člověku třeba po měsíci po tisícovce či po dvou, takže po půl roce může mít i se započítáním prémií zhruba o polovinu více, než je garantovaný nástupní plat. Ale nejsem přesvědčen o tom, že je to za pozici, u níž se vyžaduje pracovní flexibilita a osobní zodpovědnost za odvedenou práci, pod kterou se musí podepsat, dostatečné. Jestli nějaké teplé úřednické místečko v nafouknutém státním aparátu bez nátlaku na pracovní nasazení a s minimem zodpovědnosti není lákavější…
Po studiu nastoupil do n.p. Janka Radotín, po roce 1990 pracoval jako OSVČ a v roce 1996 založil projektovou firmu Petlach TZB, s.r.o., jejímž jednatelem je dosud. Je držitelem několika mezinárodních ocenění, členem odborných organizací, publikuje v odborných časopisech a přednáší na konferencích i na FSv ČVUT.